Jenom jeden dlouhej vdech nosem a všechno na chvíli zmizí, všechno špatný se rozplyne a euforie zpomalí sekundy a zrychlí večer. Celej svět je tak pomýjivej a neudržitelnej jako podzimní počasí a přece tě vždycky dožene jako chrt, když se snažíš vymanit ze spárů reality a nastavenejch vzorců svý společnosti a komunity. Tvoje duše chřadne v metropoli plný lidí, jako když trosečník pomalu umírá na dehydrataci na voru uprostřed oceánu. Možná se v tobě nikdo nevyzná, protože nechceš. Je to strach, špatná zkušenost nebo obojí? Sám sobě tim nejlepším a zároveň nejhorším společníkem, nikdo se v tobě nevyzná tak, jako ty sám v sobě a přece máš pocit, že se v sobě ztrácíš. Tvoje částečně podvědomá sebeanalýza je tak důkladná, že se zasekává na detailech, a nestíhá dokreslovat celkovej obraz v limitu. Ten divnej pocit, že ti furt něco chybí se tě drží jako stín, kterej občas zmizí a občas se promění na neprostupnou tmu všude kolem.
Žádné komentáře:
Okomentovat