181118

Jenom jeden dlouhej vdech nosem a všechno na chvíli zmizí, všechno špatný se rozplyne a euforie zpomalí sekundy a zrychlí večer. Celej svět je tak pomýjivej a neudržitelnej jako podzimní počasí a přece tě vždycky dožene jako chrt, když se snažíš vymanit ze spárů reality a nastavenejch vzorců svý společnosti a komunity. Tvoje duše chřadne v metropoli plný lidí, jako když trosečník pomalu umírá na dehydrataci na voru uprostřed oceánu. Možná se v tobě nikdo nevyzná, protože nechceš. Je to strach, špatná zkušenost nebo obojí? Sám sobě tim nejlepším a zároveň nejhorším společníkem, nikdo se v tobě nevyzná tak, jako ty sám v sobě a přece máš pocit, že se v sobě ztrácíš. Tvoje částečně podvědomá sebeanalýza je tak důkladná, že se zasekává na detailech, a nestíhá dokreslovat celkovej obraz v limitu. Ten divnej pocit, že ti furt něco chybí se tě drží jako stín, kterej občas zmizí a občas se promění na neprostupnou tmu všude kolem.

111118

Opilá únavou zapadla do gauče a cítila, jak se jí z těla odplavují zbytky stresu a celým okamžikem vnímala, jak jí pomalu taje hruď, jindy tak ztuhlá a křečovitě sevřená. Povolené rysy obličeje a přivřená víčka jí vytváří bezstarostný úsměv, který roztahuje koutky zevnitř jako když pomalu rozkvétá květina. Kéž by tahle chvilka trvala jen o trošku déle, kéž by se čas zpomalil jako mé myšlenky a já mohla ztratit všechnu bolest a úzkost z dohledu, jako na korábu který právě opouští větrný přístav. Tělo jí pomalu těžklo a přece se nechtěla svého večera vzdát. Čerstvý noční vzduch jí dokázal probrat natolik, aby si mohla uvařit čaj, a z balkonu sledovat světla města s pocitem, který jí svěřoval moc nad světem ale hlavně nad sebou samou. Takové okamžiky jí dobíjí silou, která se bude zdát další ráno ztracenou a přece zůstane v ní, jako ochranný štít, jako zásoby válečného bunkru, ze kterých bude schopna čerpat celý další týden.