pondělí 12. listopadu 2018

111118

Opilá únavou zapadla do gauče a cítila, jak se jí z těla odplavují zbytky stresu a celým okamžikem vnímala, jak jí pomalu taje hruď, jindy tak ztuhlá a křečovitě sevřená. Povolené rysy obličeje a přivřená víčka jí vytváří bezstarostný úsměv, který roztahuje koutky zevnitř jako když pomalu rozkvétá květina. Kéž by tahle chvilka trvala jen o trošku déle, kéž by se čas zpomalil jako mé myšlenky a já mohla ztratit všechnu bolest a úzkost z dohledu, jako na korábu který právě opouští větrný přístav. Tělo jí pomalu těžklo a přece se nechtěla svého večera vzdát. Čerstvý noční vzduch jí dokázal probrat natolik, aby si mohla uvařit čaj, a z balkonu sledovat světla města s pocitem, který jí svěřoval moc nad světem ale hlavně nad sebou samou. Takové okamžiky jí dobíjí silou, která se bude zdát další ráno ztracenou a přece zůstane v ní, jako ochranný štít, jako zásoby válečného bunkru, ze kterých bude schopna čerpat celý další týden.

Žádné komentáře:

Okomentovat