pátek 22. března 2019

nový život

Marně se snažila pustit ke slovu svoje druhé já, když přemýšlela, jestli to opravdu má udělat. Chtěla se sebou bojovat, ale nebylo jak, už nebylo s čím. Přece to nemůže být takhle jednoduché, proč to nebolí, kde jsou výčitky a slzy? Oči jsou skleněné ale zároveň průhledné, už nic neodráží, naopak propouští zbytky světa skrz jako protrhlá hráz. Vlasy se nevzpouzí ve větru, ale vlají jako hadr na prádelní šňůře, zatímco tělo je jako sloup, bez náznaku zachvění, oddpojilo se od mysli, jako vagon za jízdy. Smrt se za tlumeného hluku motorů z okolních ulic leskne v měsíčním svitu o 12 pater níž. Listy v korunách stromů šumí lhostejně jako ranní dav v metru, čas běží pomalu ale nezastavuje se, jen trpělivě čeká na první paprsky slunce a spolu s nimi na nový život.

neděle 27. ledna 2019

Díly

Sleduješ někoho stejně zkoumavym pohledem jako svůj odraz v zrcadle, úhel po úhlu a detail po detailu, něco jako figurku poskládanou z tisíců různejch součástek? Vnímáš ho, jí, je nebo mě jako celek, jako obrys krajiny, jako siluetu z dálky nebo jako směs dílů, který nedávaj větší smysl? Nebo snad vidíš prvně celek a pak jednotlivý díly? Díly a pak celek? Jak často si vybereš jeden díl jako základnu, na který dokážeš dál stavět, jako madlo, kterýho se můžeš chytit, zatímco do tebe zbytek dílů naraží jako vlny na palubě lodi v rozbouřenym oceánu? A kolikrát se v tobě probudila snaha díly měnit, přeskládávat a dávat jim jinej význam?

Filtr

Kolik myšlenek je vlastně z tvojí hlavy, co je to čistá myšlenka, čistá úvaha, názor a postoj? Zdroje, prostředí, lidi a další lidi. Jakej máš filtr, jak daleko za hranice svýho uvažování se dokážeš dostat k pochopení uvažování někoho dalšího a pokusu o převzetí jeho úhlu pohledu? Nejsme jenom výsledek nastavení našeho filtru a výslednýho mixu názorů a myšlenek, který filtr nezachytil? Jakou roli hrajou vztahy a rodina na způsoby, kterejma přemejšlíš a jak moc pohodlný by bylo zastávat názory v rozporu s prostředím, ve kterym žiješ a ve kterym trávíš většinu času? Je náš mozek nastavenej na vytváření řežimu, kterej bude co nejpohodlnější, funkční na bázi automatismů a alespoň částečně podvědomejch reakcí nebo jsou přirozenost a osobní rozpor pořád silnější a nepřekonatelnou bariérou? A nakonec, stíhá náš filtr na nekonečnej proud vjemů nebo se pomalu zahlcuje a časem propouští toxičtější a toxičtější složky, který nás zanáší a zpomalujou náš procesor? A jak ten filtr vůbec vzniknul?

pondělí 19. listopadu 2018

181118

Jenom jeden dlouhej vdech nosem a všechno na chvíli zmizí, všechno špatný se rozplyne a euforie zpomalí sekundy a zrychlí večer. Celej svět je tak pomýjivej a neudržitelnej jako podzimní počasí a přece tě vždycky dožene jako chrt, když se snažíš vymanit ze spárů reality a nastavenejch vzorců svý společnosti a komunity. Tvoje duše chřadne v metropoli plný lidí, jako když trosečník pomalu umírá na dehydrataci na voru uprostřed oceánu. Možná se v tobě nikdo nevyzná, protože nechceš. Je to strach, špatná zkušenost nebo obojí? Sám sobě tim nejlepším a zároveň nejhorším společníkem, nikdo se v tobě nevyzná tak, jako ty sám v sobě a přece máš pocit, že se v sobě ztrácíš. Tvoje částečně podvědomá sebeanalýza je tak důkladná, že se zasekává na detailech, a nestíhá dokreslovat celkovej obraz v limitu. Ten divnej pocit, že ti furt něco chybí se tě drží jako stín, kterej občas zmizí a občas se promění na neprostupnou tmu všude kolem.

pondělí 12. listopadu 2018

111118

Opilá únavou zapadla do gauče a cítila, jak se jí z těla odplavují zbytky stresu a celým okamžikem vnímala, jak jí pomalu taje hruď, jindy tak ztuhlá a křečovitě sevřená. Povolené rysy obličeje a přivřená víčka jí vytváří bezstarostný úsměv, který roztahuje koutky zevnitř jako když pomalu rozkvétá květina. Kéž by tahle chvilka trvala jen o trošku déle, kéž by se čas zpomalil jako mé myšlenky a já mohla ztratit všechnu bolest a úzkost z dohledu, jako na korábu který právě opouští větrný přístav. Tělo jí pomalu těžklo a přece se nechtěla svého večera vzdát. Čerstvý noční vzduch jí dokázal probrat natolik, aby si mohla uvařit čaj, a z balkonu sledovat světla města s pocitem, který jí svěřoval moc nad světem ale hlavně nad sebou samou. Takové okamžiky jí dobíjí silou, která se bude zdát další ráno ztracenou a přece zůstane v ní, jako ochranný štít, jako zásoby válečného bunkru, ze kterých bude schopna čerpat celý další týden.

pondělí 29. října 2018

digitální stopa

Jakou digitální stopu po sobě necháváme a co to vlastně znamená? Co vlastně víme o našich rodičích, prarodičích a dalších předcích? To, co nám sami řeknou, co chtěj abysme věděli, co před náma nemůžou zatajit nebo co nám o nich řekne někdo další. Existujou fotky z různejch událostí, možná nějaký deníky ale většina se předává slovně a skrejvá před náma hromadu detailů a osobních věcí. Teď když ale používáme internet a hlavně sociální sítě, tak se o nás ukládá mnohem víc informací, který jsou dost často intimní  a reflektujou náš život v těch největších detailech. Vzhledem k tomu, že se k internetu a sítím momentálně dostáváj děti takřka od narození, vzniká stopa, která by mohla reflektovat v podstatě celej život. Tahle stopa je ale specifická v tom, že vzniká z části bez uvědomění a neni zprostředkovaná nikym třetim. Pokud se taková stopa uchová, ať už jde o jeden profil, víc profilů, blog jako je tenhle nebo cokoliv, jakej vliv to vlastně bude mít na další generace? Co by se mohlo změnit ve vztahu k našim rodičům, kdybysme se dostali k balíčku takovejch nefiltrovanejch informací z jejich dětství, dospívání a vlastně celýho života?

čtvrtek 11. října 2018

1110179

Pomalu začínáš cejtit tu část sebe, která se probouzí když spíš, když se dobíjí baterky tvýho všedního já, toho obalu, kterej zakořenil v tvý kůži a pomalu z tebe vysál všechno to svinstvo, který bylo dřív všem na očích. A přece ne všechno...Furt je tady ta část, navždy osamocená, hluboko, v nedohlednu. Dokud se nepřihlásí o slovo, který změní celej svět uvnitř i vně. Nenechá tě v klidu spát, zahodit zábrany, svléct se a podívat se do zrcadla tvý minulosti bez pocitu viny a úzkosti, která ti kouše nehty a rve vlasy z hlavy. Plní tě nenávistí k životu a k lidem, nutí tě stavět zdi a nosit dlouhej plášť. Budíš se v kaluži potu, usínáš v kaluži krve, prosíš o jistotu, která stejně uplave. Proč ale? Nemůžeš se zbavit příznaku když se nezbavíš příčiny. Nedokážeš vypnout plotnu a tak jenom přikrejváš hrnec poklicí. Hrnec plnej viny.