Rick

Rick mě jednou poprosil, abych mu pujčil stroj času. Na tom neni nic zvláštního, ale stroje času co znáte vy z dětskejch filmů a komiksů sou o ničem. Já sem sestrojil stroj, kterej zastaví čas. Hodiny se zastaví, lidi ztuhnou a svět utichne. Řikám tomu duševní dovolená. Jediný co sem nevychytal je to, že tomu, kdo muj stroj pouziva cas bezi porad. Proto nerad pujčuju svůj stroj lidem jako je Rick. Ricka mám rád, je to citlivej uzavřenej kluk. Za slupkou se skrejvá strach, slabost a utrpení. Stejně ale dokáže pobavit a odprostit se sám od sebe. Rickovi věřim a nikdy mě nezklamal. Vim ale, jak je muj stroj a věčná samota zrádná. Už několikrát se mi vrátili lidi o spoustu let starší a neschopní znovu se adaptovat na tenhle svět plnej lidí a jejich pohledů. Samota je otupovala ale zároveň rozmazlovala. To je její zrádná stránka. Společně s časem dokáže překopat člověka od základů. Já vim, že by se mi Rick nevrátil. Druhej den by se vrátil stroj prázdnej, s jednim životem spolknutym v sobě. Teď jenom uvažuju, kterej svět je pro Ricka lepší. 

loď

Znám jednu loď, kterou řídil starej unavenej kapitán. Nikdo neví, jak dlouho už na tý lodi ten chlápek byl. Řikalo se, že se na ní narodil a nikdy z ní nevystoupil. Byl to docela v pohodě člověk, vždycky byl trochu jinej ale dokazal bejt fajn, vcejtil se do druhejch, dokázal pomoct. K tělu si ale nikoho nepustil. Mel tak trochu svuj svět. Nekdo ho mel rad, pro nekoho byl az moc cizi. Taky se o nem rikaly ruzny veci...to uz tak bejva, kdyz je nekdo oddelenej od ostatnich a žije si ve svy hlave. Tezko rict, co se mu tou makovici honilo. Vim jenom, ze kazdej kdo si myslel, ze ho zná se hodne prepocital. 

Posledni rok sem ho potkával hlavně ve snech. Už je to pár let, co byl naposled v přístavu a nechal si nanosit zásoby na další cesty. Chudák ani nevěděl co chce. Svojí posádku vyhodil a plul jenom se svym psem. Na hlavě měl klobouk a v hubě fajfku. Smrděl alkoholem a kouřem, za uchem měl pero a na bundě mu chyběly knoflíky. Kdysi musela stát velký prachy. Bůh ví kde k ní přišel. Na půdě u dědy sem našel přesně takovou, jenom džínovina byla světlejší. Když sem jí ukázal mámě, ukápla jí slza. "Tu nosil děda každou sobotu do dílny, než babička umřela." Chtěl jsem si jí vyzkoušet ale netroufal jsem si.  "Dostal jí k osumnáctinám a balil na ní holky" usmála se máma a koukala skrz zeď do minulosti. "Hádej koho na ní sbalil?" "Asi babičku napadlo mě, ale neříkal jsem nic. Koukal jsem na nápisy a znaky na zádech. Nerozuměl jsem ani slovu ale stejně se mi líbila.

Když tu byl kapitán naposled, zahlédl jsem jeho loď v přístavu po cestě do školy. Odpoledne jsem to vzal přes přístav a vlezl jsem na loď. 

"Kam plujete teď kapitáne?" Vypálil jsem na něj, když koukal na moře a okusoval šišku salámu. "Jakobych to někdy věděl kluku zvědavá. Moře je jako život, když nemáš cíl, nemůžeš ztroskotat. To si pamatuj." Koukal jsem s ním na vlny a nemohl jsem ho pochopit. Myslel jsem na cíle, o kterých mluví můj otec a učitelé ve škole. Myslel jsem na klid moře a život pod hladinou. Přemýšlel jsem, jak bych žil, kdybych se narodil jako delfín nebo žralok. Když jsem šel večer domů, měl jsem hlavu čistou a přitom plnou otázek a představ. Ráno už loď v přístavu nebyla. Ptal jsem se na kapitána ale nikdo mě nevnímal. Až rybář, kterej se chystal znova na moře, na mě houknul. "Ten blázen odplul těsně po půlnoci. Prej nerad kouká z moře na pevninu." Po pár dnech jsem na něj zase zapomněl. Až po třech letech se mi začaly zdát divné sny. Viděl jsem kapitána na podlaze, jak spí pod kormidlem a loď, která pluje přímo proti útesu. Na poslední chvíli se vzbudil, strhl kormidlo, vyhnul se útesu a spal dál. Stejný sen se mi zdá každou noc. Jen se každým snem vzbudí o chvilinku později a vyhne se těsněji. Už to trvá skoro rok.