neděle 5. března 2017

propast

Tolik potlačovanejch myšlenek a pocitů.. a kvůli čemu vlastně..asi chci pořád přežít a fungovat nějakym způsobem ale je to jako žít ve lži, je to moc vysoká cena za život v prázdnym světě. Pořád mě to dohání a obchází, ale já si nemůžu dovolit v tom bejt, utíkám a lžu si, abych si odpočinul, dokud mě moje přirozený myšlenky zase nedoženou. Najednou sem zase na dně, musim tam vydržet a vyžrat si to, od čeho utíkám, než se to dostane do tak neunosnýho bodu, že si znova začnu šplhat po žebříku lží někam nahoru, zády k propasti. K propasti, kterou se zase zřítim, až budu unavenej a nebudu zvládat nárazy mýho pravýho já a podlehnu sám sobě. Koloběh, kterej nedokážu zastavit aniž bych si vzal život, koloběh, kterej se nemění, bolest, která neustává ani nepovoluje. Život, kterej má pofiderní hodnotu a moje zničená osobnost, se kterou musim pořád bojovat a pořád prohrávat, protože některý pocity a hodnoty nemůžu překopat racionální lží.