241016

Zvoní budík a ja cejtim jak mi někdo do hlavy tankuje zpátky bordel se kterym sem usínal. Mám 10 minut abych se umyl, oblík se a sbalil si věci. Když za 10 minut vyběhnu na bus, tak to můžu i stihnout.. Zatimco na mě dopadá proud vody a pomalu otevíram oči, přemejšlim, jakej je vlastne smysl toho, že vůbec vstávám, že spim, ze vůbec žiju. Ztratil sem ho s poslední nadějí ale asi furt nějakej plamínek někde uvnitř dohořívá. Nebo už jenom škrtám sirkou a čekám, až mi dojdou. Najednou už stojim v busu a třídim si střepy snů a reality. Vytřídim tak půlku, víc ne. Cejtim se jak feťák, snažim se bojovat se svym mozkem, dostávám se dovnitř a snažim se odkopávat obrazy štěstí a lásky ale po chvíli podlehnu, možná proto, že chci.. sem zpátky v bezmoci, zatínaj mi ruce a nohy, snažim se zhluboka dejchat ale po chvíli lapám po dechu. Tečou mi slzy, potřebuju smrkat, sotva se můžu mezi lidma pohnout. Pár hodin teď snad vydržim zase odkopávat..

221016

Bylo už pozdě večer, tejden skončil, slunce vystřídalo osvětlení města a mladý lidi s novou energií pobíhali po městě, vykřikovali a s cigaretou a láhví vína putovali po svejch oblíbenejch místech. Cejtil jsem se tak sám, plnej prázdna, bez pozitivní myšlenky a bez energie. Neunesl bych společnost, moje energie byla na takovym bodě, že bych nezvládnul ani sebemenší přetvářku. Myslel sem jenom na jednu věc, byl sem uvnitř naštvanej ale  neměl sem ten vztek kam přenést, nikdo za něj neměl zodpovědnost, možná já, ale sebe sem už nenáviděl a trestal dost. Potřeboval bych aspoň směr, nějakou jistotu, kam se upnout abych zapomněl na svět a na sebe? Nechuť k alkoholu a jinejm látkám, ktery me ostatně dost ochotně doprovázely do tohodle stavu se každej den stupňovala. Možná i proto, že vystřízlivění bylo takovym šokem, že ani nevim, jestli bych ho znova zvládnul..radši zůstat na hladině a pomalu se topit, než se dostat na pár hodin na pevninu a probudit se na dně jako vrak lodi. Moje myšlenky byly pomalejší než reakce na ně, viděl sem před sebou záblesky štěstí a hlasy lásky, abych po pár setinách zase otevřel oči a byl tam kde jsem, neustálý šoky reality, která mě pronásleduje a uzavírá všechny cesty, zamyká mě v domě hrůzy a úzkosti. Hodiny ubíhaly ale jednotlivý okamžiky se táhly jako roky samoty na pustym ostrově. Neměl sem ani sílu negativně vnímat ty lidi kolem sebe, bez citu a racionality, bez potřeby cíle a upnutí se, vnímal sem je jako někoho z jiný planety, jako zvířata pobíhající v lese. Baterka už mi začala červenat a všechno kromě hudby už bylo vypnutý, jenom ze sluchátek zněly bubny a hlasy i desítky let starejch věcí. Tělo se klepalo zimou ale uvnitř mi bylo teplo, cejtil sem zvlášť svoje tělo jako schránku a můj zdevastovanej vnitřek.