prázdná naděje infantilní dámy
řetězce které likvidují staré krámy
po roletě stéká barva, po tváři slzy
zmatený kluk pomalu zrychluje svou chůzi
nikdy nezmizí mokvající rány
tisice myšlenek které nebyly nikdy zvány
jak lehce jde zlomit stéblo slámy
kaluže krve těl o kterých se zdá mi
nejde nikoho kromě sebe vinit
city tělo řídí jakoby tahaly za nit
schovávám se před nimi stejně jako před sebou
mohutný stisk lomcuje mříží
nevím co se děje ani co se dělo před dobou
tolik vysvobozující konec se blíží
silný chlad tělem prochází
dešťová voda hledá si svou cestu
nekonečná je tma provází
znamená víc než záchrannou vestu
dny plynou čas nestojí
jen on nemohl se hnout
když dva životy touha spojí
a mohou spolu světem plout
sami si zvolí svůj koráb
do jakých zabloudí vod
ač říkám to nerad
míchají se slzy krev i pot
nadutý páv voliérou chodí
o svobodu svou přišel
jako na obojku je vodí
všichni pijí z jedné číše
uměle vznikly pocity
kdo vám normy tvoří?
trefují se do stejné noty
silueta se z vody noří
zapomenutá chýše v rokli
těla v plamenech teď hoří
zasněte se na chvíli
než se vám vlastní svět zboří
nekonečné dráhy světel
ostře narušují tmu
jakou roli mají na světě
vstříc jakému vydali se snu
kolik metrů smrt teď dělí
snad osvobozením by byla
kam se duše převtělí
když tělo dopadne pod kola
všechno prázdno víra plní
snaží se najít cestu, je slepá
zvony poledne už zvoní
prázdný vůz zamířil do depa
kola rudá stopu tvoří
duše se z těla nevznese
tělo pomalu v rakvi hoří
pláč ze síně line se
ruka v ruce brání myšlenkám
jako spojená těla míří k výškám
tolik míst znal jsem dřív sám
teď chodím tam i s ní, nikdo neví kam
když vracím se domů Prahou
tmavá silueta vzdaluje se v zadním skle
lámaná světla nechají unášet se vodou
užívám vzpomínek než bude mi zas zle
vidím každý detail do tmy
mohu klidně zavřít víčka
otvírám balkon do vůně zimy
nechávám se vánkem hýčkat
když parapet mou tíhu cítí
skřípotem stěžuje si
něco se mi v hlavě vznítí
všude kolem znějí hlasy
topím se ve vlastní tůni,
nevím jak cítíš se, ty nevíš jak já,
z postele cítím její vůni,
můžeš na mě být zlý i zlá,
sedím v koutě jak troska,
litry vody stékají mi po těle,
smývá se mi ta maska,
kterou nasadím si na mole
na zemi roztrhaná blůzka,
nechci na sebe už myslet,
jak hloupost může být hezká
nic není na první pohled
hněv proudí tělem
pěst naráží do zdi
jde být na světě omylem
když stud vede k vraždě ze cti
kolotoč emocí v hlavě-dokola se točí
dokáže trefit hravě dítě svou tyčí
zrezivělá konstrukce jim září z očí
děti nasednout nemohou usedavě pláčí
matný odraz na tmavé hladině
horký šálek při večerní hodině
ještě studená ruka pomalu hladí mě
vůně jejích vlasů cítím je na klíně
jak dlouhý je den a přitom krátký
když jsi zavřený jak v kleci a nemůžeš zpátky
když šleháš plameny jak sedmihlavá saň
všechna nenávist a nesmysl žití je tak krutá daň
když víčka otevřít ani zavřít nejdou
silný pocit, že se bez tebe obejdou
když nejde unést tíhu svou
všechny city jsou jak kotva a dál nejde plout
pomalu dochází mi jak to musí skončit
že není zde místo pro zmatené oči
že tak sám jsem ikdyž vázán
a čas dochází jako voda vázám
plot chrání svůj pozemek
jako hlava plná myšlenek
tělo doprovází temný stín
kam pohne se je pořád s ním
až slunce zhasne tma nastane
nikdo ho už neuvidí bude jenom na mé straně
cítím denně slepost svojí
brýle však si nevezmu
někdo uvnitř mne tu zbrojí
a já pozbyl rozumu
vlastně jsem to já
sám proti sobě
vlastně jsem to já
komu došel výběr
nevidím skrz mlhu na 2 metry
točím se furt dokola
utápí mě ty litry
přetékají přes mola
vlastně jsem to já
sám proti sobě
vlastně jsem to já
komu došel výběr
nikdo neublížil mi
jenom moje slabost
nezvládnu dál být silný
mít ze života radost
vlastně jsem to já
sám proti sobě
vlastně jsem to já
komu došel výběr
jakou tíhu zvládne papír
jak v sobě slova topí
tóny citů znějí jak klavír
tělem prochází ostré kopí
do řeky upouštím slinu
klidně dál si pluje
naco v sobě dusit vinu
radši zavřít do své sluje
asi sedl jsem na minu
ruka sama vesluje
krve mám teď plnou vanu
přetéká do pokoje
neudrží se voda v hrnci
bublá, stéká po lince na minci
polévá jí jen jednu stranu
plní kuchyň od večera k ránu
z neznáma bere se voda další
dokud nezatopí dům tok neskončí
vaří se, domem stoupá pára
obrovský tlak cítí každá spára
dům mezi ostatními je osamělý
nikdo nezná pocit vlhka a tlaku síly
dům se pomalu rozpadá ale je hrdý
že bránil se sám ikdyž byl mladý
pestré stromy lemují sad
listy padají za mohutné zdi
kryjí lože kde musí se spát
čistí je poslední zbytky cti
ztuhlý vosk a ponechaná květina
pomalu vadne, když plamen zhasíná
není nadějí ale utírá slzy
mění myšlenky a upíjí z vázy
zastaví se čas pro ten co přešel
tělo dřží se ve vzduchu
pocity míchají se až v břiše
vzpomínka lapá po dechu
podrážka podkluzuje po ulici
bota se děraví ale kolik míst prošla
teď leží ladem na polici
když její paní smutkem pošla
dostal se cizí život nad její
deprese bořil svou nadějí
byl hlavní zdí nosnou
která spadla a jiskra začla hasnout
deprese celé se projevily
už nebyla záplata
stavy nad její síly byly
musela vzdát se života
místo vzduchu paranoia
usazená v místnosti
uvnitř ní se klepu já
promrzlý až na kosti
na zdech obrazce se promítají
zrní, obraz jak nožem krájí
ozvěny znějí jak ze záhrobí
mrazí, každý život hubí
hlubší význam věcí
putuje skrz mysl
tělo na smyčce visí
přestaly dávat smysl
myšlenky větrem jako vlajky vlají
hodnoty v hrnku jako cukr tají
ptáci venku štěbetají
jejich duše na svět se ptají
roky hledání hrůzu nahání
skrz poslání se ohání
hlava jako motor pohání
ničí vzorce všech chování
cesty se blíží jako výdech na kříži
když nechají kůži ruce na mříži
topí se ve špíně na dně v louži
pro rudou růži tolik let sloužit
promočená podlaha, střechou teče
každá kapka bodá jako hrot meče
je jako síto díry zvětšují se
kapky zní jako parket na plese
ostré střípky v koncích prstů
proudí krví zabodávají se v srdci
jako stromy zbavují se listů
kusy těla odnáší vlci
tělo v posteli se svíjí
z peřiny se kouří, v žíle jehla
myšlenky v uličkách se míjí
všechna naděje popelem lehla
lístky růže se trhají
vznášejí se mírným větrem
oči do země bodají
mráz prochází rudým svetrem
krev v žilách stojí
čas jakoby zastavil se
kolik ze sebe dal jí
vlhké tváře, sucho v puse
jako pramen jejích vlasů
stéká kapka padá k zemi
těžko popsat vám tu krásu
to zvládnou jen oči samy
nenávist k sobě jako nemoc
opakují se stavy a není pomoc
zasahují cíl jako střelná zbraň
člověk se ztrácí, pán bůh ho chraň
ve ventil mění se teď slova
na papír a z úst znějí pak znova
krach se blíží na vlastní dluh
tma tu houstne, pohyb víří vzduch
těžko dneska změním čas
minulost ničí když láme vaz
představy tak živě tvoří strach
z těla tak stal se časem prach
když nahá leží v horké vaně
jako v šatech skryté tělo v pěně
otázky bytí jsou teď plané
z mokrých vlasů vůně se line
místností hustá pára stoupá
každá myšlenka zdá se hloupá
zamlžené hodiny kde čas se vleče
jako zvuky vody která pořád teče
sloky touhy pomalu se ztrácí
prázdné strouhy lehce se vrací
tmavý kabát vlaje větrem
v něm dívka venku, celá v mokrém
její stíny schází ulicí
nohy dlouhé a tak mrazící
kabát má už rozepnutý
jak svět pro ní zdá se krutý
celou touhou jsou jí pohledy
které svádí kapkou do vody
ona mrzne sama po dešti
svoje prádlo hází do roští
její kůže hladká odráží
mizí cestou směrem k nádraží
venku tma a v oknech závěsy
leží na mě a tiše hraje si
z beden zní hudba, zní pokojem
mísí klid než nocí poplujem
na stole prášky nechci je zapíjet
plné tělo má v sobě zabíjet
celý život samá pasiva
končí tak rychle pohřbením zaživa
chybu svojí špatně vnímá
jako ryba němý, plave si s nima
vina se tak dlouze přenáší
je blázen, každý ho nesnáší
sedí v parku opilý po víně
svírá jehlu a flašku na klíně
na chvíli mizí sám sobě
až se chytí bude zas pozdě
únava tvoří představy
napůl sen a rány do hlavy
zmatek v těle, vysoká horečka
zbyla jen vůně a černá gumička
slova v každé básni stejná
hebká kůže zvlášť je jemná
nálada na jedné vlně
prázdný koráb v písku na dně
žíly v těle trhají se
břicho prázdné chybí jícen
hlava prázdná ikdyž plná
žádný odliv a citů vlna
po zemi kaluže jsou po boji
vosí hnízdo visí v pokoji
dva lidé v jednom, pravý zemřel
zůstal démon, duši pozřel
lehký krok na vlhkých loukách
jedním sní a druhým kouká
mlha houstne, je mezi stromy
mokré stopy, když leze z vany
špunty v uších a tolik alb
prošly tělem jako hluk aut
tolik stran obtisklých na tváři
jsou jako forma a oči září
nekonečná cesta a na ní louže
nemá konec a ruka klouže
zastávky mají nový rozměr
uteče čas a bude po mě
starý dům pomalu chátrá
nemá chuť a pořád pátrá
kde je úcta když čas není
plná ústa, hlad v zapomnění
k čemu žít pro ten zlomek
jak se chovat ve stádě srnek
proč vnímat barvy když je jedna jeden směr a cesta temná
sešit prázdný, přesné linky
všude masky a samé šminky
malá šatna plná lidí
líná voda, kotvy lodí
dlouhé básně šíří přesně
vlhké tváře, rudé višně
světlé vlasy v letu lesem
bílý prášek, prázdno kde jsem
vodní lázeň v ložích
mimo kázeň, život pro hřích
prázdno uvnitř, smysl pro kryt
střílí bolest cenou za klid
kouzlo stromů, starých staveb
budí slova, články na web
vůně lesa vábí k lesu
plní život víc než snesu
