zeď

Zeď mezi mnou a všema lidma, někdy tlustší někdy tenčí ale pořád tu je. V mojí místnosti už nikdo neni a sdílet smutek a sem tam i náznak radosti přes zeď je jako dotyk přes sklo. Všichni sou najednou ještě dál než dřív, nemám koho si k sobě pustit, asi ani nechci...Když to jde, tak k sobě nepouštim ani sám sebe, ale jak se tejden blíží ke konci, tak už nezvládám držet kliku, dveře do mojí hlavy se otevřou a na mě se začnou sypat věci a vzpomínky, který nedokážu zase zabouchnout. Přemejšlim kdo jsem, jestli mám dvě části, začínám mluvit sám se sebou, chvílema se držim jedný a pak zase druhý strany..která strana sem já? Stojí mi za to tu bejt, stojí mi za to oklamávat sám sebe, vydávat většinu svý energie na potlačování něčeho co ve mně je?