tok

srdce tluče meče řežou krk v kleče

krev teče mám křeče nevím o čem život byl kéž bych snil a v tvých snech žil lituju pozdě děkovat neumim a mimo svět je taky hezky kyvadlo hodin přehluší blesky a s duší se nic nestalo jen tělo spalo málo toho víš a víme mezi slovy se dusíme uvnitř třeba se stane něco co  v nás vzplane než se stane co stalo se mě město už je v domě a život přišel pro mě s prázdnou taškou a plnou flaškou 

kreténi

Proč se maj nejlíp ty největší kreténi? Nejlíp psychicky. Závidíme jim, že nemusí pořád přemejšlet, jejich emoce a city jsou mimo dosah jejich myšlení. Emoční tupost je krásná, co mozek nezpracuje, to srdce nebolí. Za jakou cenu se dá vypnout mozek? Alkohol a drogy, upnutí k věcem, které dokáží na nějakou dobu ovládnout náš mozek, vyšplhat se na první příčku a zastínit stíny naší duše. Příběhy sepsané v řádcích na stránkách, natočené a přehrávané na obrazovce, fyzická bolest, sportovní aktivita, práce. Ne každý může pochopit, že u nás mohou zastupovat drogy a návykové látky. Umístíme si je na tu nejvyšší příčku. Když na ni ale začnou útočit naše myšlenky a temné pudy, jednoho dne, jeden okamžik drogu přemůžou a celý motivační řetězec na kterém závisí naše existence se přetrhne a rozsype se na milion kousíčků. 

pátek večer

Vrátil se po práci domů a nepřevlečený se zabořil do sedačky v obýváku. Vnímal jenom sebe a své pocity, únavu z celého týdne a částečnou radost a klid s představou dvou volných dnů před sebou. Zároveň ale cítil úzkost a strach ze života, nebyl si vůbec jistý cestou po které se ubíral. Věděl ale, jak těžké by bylo z cesty sejít, nešlo by to, byl by to příliš velký risk, žádné záruky. Jakou záruku měl ale teď? Záruku přežívání týdnů, záruku stereotypního života, který běží tak rychle a neohlíží se na ztráty. Měl sám sebe dost a šel se umýt. Převlékl se do kalhot a hebké béžové mikiny, která zvýrazňovala jeho dlouhé tmavé vlasy. Odešel do města a s koupenou lahví rumu seděl u vody. Byl sám ale nestál o společnost lidí na jiné vlně, neměl sílu na přetvářku a začleňování se do kolektivu. Necítil se sám ale potřeboval být sám sebou a to mohl být jen když byl sám. Sledoval lidi, kterých s časem ubývalo stejně jako denního světla, které ještě před chvílí vykreslovalo okolní budovy na hladinu řeky. Už se mu pomalu zavírala víčka, když si k němu mlčky přisedla mladá dívka s dlouhými kaštanovými vlasy. Když se jí podíval do tváře, viděl uvolněné rysy jejího obličeje, které až teď, vyčerpané z denního napětí a maskování, prozrazovaly skutečné nitro její existence. Jejich vzájemné pohledy říkaly mnohem více než pouhá slova. Podal ji lahev a ona ji pomalu otevřela. Dvěma loky dopila zbytek rumu a koukala upřeně před sebe. Mnohem dál, než její oči dohlédly. Seděli tam celou noc, mlčky spolu mluvili a předávali si své životy jako na dlani. Když se začalo rozednívat, podívala se na něj, vlasy ji padaly do tváře a oči ji chladně svítily. Pohyb jejích rtů znamenal soucit a poděkování a ještě mnohem víc než lze vůbec popsat. Ještě chvíli seděl a pak šel pomalu pěšky domů. Teď si mohl jít lehnout, čistý a bez myšlenek, vnitřně připravený na další týden svého života.

´

Každá silnější vůně, každej pronikavější hlas, všechno co smysly udělaj nebo zaznamenaj tlačí na hlavu a zvedá žaludek až ke krku. Snaha utéct myšlenkama z těla do snu a nechat tělo ať se s tim samo popere je tak marná a stejně v tý nejzoufalejší snaze zůstává jedinou nadějí. Potřeba chladu, ticha, naprostýho uvolnění těla, která udržuje alespoň nějakou šanci na přežití a zkouší se vyrovnat se světem, kterej vzniknul na dobu neurčitou a všechno ostatní uspal, nic  jinýho neexistuje, možná se zastavil čas, možná se mi to všechno zdá a nebo se někdo snaží mi pomoct a donutit mě odejít a ulevit mi, třeba mě nekdo chce na jinym světě a neví, jak mě přivolat. Jak může něco takovýho vzniknout v jednom těle na jednom místě planety, na jakym principu všechno funguje a kdo stanovuje směr nás všech. Kdo si semnou hraje, komu se líbim nebo nelíbim, kdo tvoří všechno kolem mě? Tvořím si to sám? Je  všechno kolem iluze mejch vlastních vědomejch a nevědomejch myšlenek pudů a strachu? Co vůbec existuje a co neexistuje? Možná sem tady sám a všechno kolem je iluze, i tyhle slova, každá myšlenka je už předem daná něčim uvnitř mě a každý slovo a písmeno jí jenom umocňuje. Možná je i moje uvažování a pochybování plánovaný a daný, stejně jako všichni lidi kolem mě. Vymyslel sem si to všechno? Co je skutečný a co ne, co má význam? Dá se to nějak ukončit? 

nic v nicem

Zapraskalo mi pod nohama, asi větev. Sem v lese, je jedna hodina ráno. Na sobě nemám nic, jak je to možný, kde je moje oblečení? Nemám ani boty. Snažim se vzbudit ale vždyť já nespim, neni to sen. Odkud je ta krev, kterou mám po těle? Nic mě nebolí ale nic si nepamatuju, co se stalo, někdo mě zdrogoval, někdo mě...co když sem to udělal já? už sem se neovládnul a teď si nic nepamatuju? třeba sem v jinym světě ale co sem vlastně dělal předtim? A jak vim kolik je hodin, nemám u sebe čas, nemám přece nic. Někdo mi tlačí na hlavu postupně se mažu jako složka v počítači, co se děje, necejtim svůj obličej na dotyk, kde je moje hlava, když se jí nemůžu dotknout? Ruka prochází prázdnem a najednou jí nevidim ale čim jí vlastně vidim. Nemůžu se hejbat a stoupám nahoru, vypařuju se do vzduchu, vidim stromy podemnou, pak celej les, město..teď už nic. Co mám popsat je tady prázdno a zima. Sem holej a bez niceho nejsem bez oblečeni, sem bez těla. Sem nic v ničem. Co mám dělat.

blok

Lidi se upínaj a uklidňujou, jak můžou žít, je to furt horší, už nestačí jeden prášek, jedna cigareta, práh se zvedá, je nekonečnej. Co může pomoct utýct a zároveň se únikem nepropadávat pořád níž. Jde to překousnout bez úpisů démonům na cestě životem? Kam se dá klesnout, kolik smluv může jeden člověk unést. Tělo trpí a ta mysl se odděluje, už těžko fungujou dohromady, život neni takovej jakej se zdál bejt, obyčejný věci sou neobyčejně těžký, všechno je tak těžký. Proč se musí při všem překonávat blok v hlavě.