1
--------
Už dávno mu nebylo patnáct a moc dobře věděl, že dny a týdny bez starostí jsou dávno pryč a už se nikdy nevrátí. Už nemohl myslet daleko do budoucnosti a snít o dobrodružství, pěnězích a volnosti. Jenom myšlenky na přítomnost ho udržovaly při životě, věděl, že musí potlačit všechno uvnitř sebe a ztratit se v okamžiku. Kdyby myslel na všechno co se má stát, co ho čeká a co se stane, nemohl by to nikdy unést. Stereotyp únavy práce a starostí bez možnosti úniku by ho musel rozežrat zevnitř a možná by si to i přál, kdyby ho nějaká síla nenutila žít furt dál a doufat, že se jednou všechno změní a že je přece ještě dost mladý. Když ho přepadlo moc myšlenek najednou, býval obvykle sám doma a pil. Pil kvůli zapomnění, pil, až mu alkohol začal chutnat. Chutnal mu čistý tvrdý alkohol, zamiloval si pálivý pocit a hřejivou vlnu, která mu projela tělem. Občas mu ještě ukápla slza, když si dal více než dva loky, ale už se zbavil křečovité grimasy a psího oklepání.Začínal si na alkohol zvykat a bral si ho všude s sebou. Cítil se nervózně a zranitelně, když v sobě neměl alespoň kapku čehokoliv. Přišlo mu, že má tiky a dělá příliš prudké a zbrklé pohyby, vyhýbal se očnímu kontaktu a byl plachý. Po práci se procházel po městě a sledoval lidi, celý svět mu připadal zbrklý a hloupý. Přemýšlel kam se všichni ženou, jestli mají nějaký cíl, nebo jestli jen přežívají, jestli jsou šťastní, jestli mají rodinu, jak žijí.. Připadal si jako z jiného světa, připadal si tak izolovaně a jako šelma splýval s městem plným lidí. Chodil k vodě, sledoval vlny třeba celé hodiny a hrozně si užíval, když dokázal celé své tělo upnout k tak obyčejné a zároveň úžasné věci. Měl mnohem radši zvířata než lidi. Navazoval s nimi oční kontakt a vcházel jim do mysli tak pomalu a citlivě, že před ním žádná brána nezůstala otevřená. Když bylo potřeba, tak se zastavil a nechal vrátného, aby si v klidu rozmyslel, jestli otevře, nebo ne. Nikoho nerušil, nikde se nevrtal, jen vnímal, zkoušel všechno pochopit a vstřebat velmi citlivě. Měl velký problém s lidmi. Respektive s většinou lidí..s těmi uzavřenými, s těmi, kteří měli svůj vnitřní chrám tak hluboko, že nebylo jasné, jestli ještě existuje a jestli se k němu dá dostat. Lidé kteří byli pro ostatní uzavření, kteří se pohybovali mimo společnost a měli svůj specifický pohled na svět, pokud ho byli vůbec schopní vnímat, ti pro něj byli jako otevřená kniha, román plný zvratů a vnitřních myšlenkových pochodů. Neměl rád ostré pohledy, bál se pátravých a pronikavých očí. Neměl rád energii, které bylo moc a neměla směr. Sám neměl příliš energie, byl velmi rozvážný, jeho energie působila uvnitř. Nepouštěl ji ven, dokud to nebylo nezbytně nutné. Neměl rád plýtvání slovy, prázdná souvětí a rozhovory ze slušnosti, která neměla žádný smysl. Neopovrhoval většinou lidí ale byli mu tak cizí, nemohl být sám sebou, nemohl se uvolnit a otevřít svou mysl, nechtěl do svého světa pouštět lidi, kteří by se v něm neuměli chovat. Stačil mu chaos, zmatek a nesmyslnost světa okolního, ve kterém byl nucen více či méně působit a přizpůsobit se jeho řádu a normám alespoň na oko. Nemohl připustit chaos ve svém světě, ve světě úniku, ve vlastní oáze klidu, kde se mohl poustupně vzpamatovávat, uklidňovat a připravovat na návrat do světa, ve kterém se ztrácel.
Bylo pondělí ráno, jeden z prvních letních dnů, paprsky slunce byly už po ránu ostré a drze pronikaly skrz záclonu do ložnice jako nabroušený nůž do čerstvého masa. Na nočním stolku zavibroval telefon a začal zvonit budík. Cítil se mizerně ale neprotestoval, chvíli ještě ležel a pak se pomalu vydal přes chodbu do koupelny. Oči měl ještě zalepené, prameny vlasů mu utíkaly do všech stran, byly tmavé a husté jako medvědí srst ale mnohem delší a jemnější na dotek. Nemohl se pořádně vymočit kvůli ranní erekci, tak se ještě chvíli prázdně sledoval v zrcadle a pak si vlezl do sprchy. Nechal odtéct studenou vodu, posadil se, a opřený o zeď sledoval, jak mu voda stéká po těle a mizí v odtoku, který byl plný vlasů jeho spolubydlící. Jmenovala se Nela, byla přibližně stejně stará, měla dlouhé zrzavé vlasy, drobnou postavu a dětský obličej. Byla hodná a vstřícná ale o společnost příliš nestála. Platila polovinu nájmu ale byla tu jen ob týden a potkávali se minimálně. V noci pracovala na baru a přes den byla bůh ví kde, pokud zrovna nespala až do oběda ve své ložnici na druhé straně bytu. Většinou se jen pozdravili, neobtěžovali se falešnými úsměvy ale respektovali se navzájem. Po pravdě se jí docela líbil, přitahovaly jí jeho rysy a pohledy smutku, který ze sebe uměl vystřelit. Když na ni pohlédl, jako by ji prohlížel skrz na skrz a občas jí projela tělem mrazivá vlna, takovou sílu měl v očích. Nikdy to ale nedala najevo a ani ji nenapadlo, že by mezi nimi mohlo někdy něco být. Vyhýbala se vztahům, o lásku nestála, ani si nebyla jistá, jestli něco takového existuje. Už bylo hodně hodin, rychle se utřel do svého dlouhého bílého ručníku a šel se obléct. Vzal si staré prošoupané modré džíny, černé tričko a tmavě hnědou mikinu s kapucí. Zacloumal klikou jestli je zamčeno, seběhl schody a vyběhl na zastávku. Akorát přijela tramvaj a po 15 minutách už vystupoval a šel rychlým krokem ke skladu. Otevřel dveře na čip, vešel do šatny, pověsil si mikinu do své skříňky, ohlédl se za sebe a vytáhl z horní poličky lahev whisky. Dva loky zapil vodou z vodovodu a se žvýkačkou v puse už kráčel do skladu. Pozdravil se s kolegy, pokynul s respektem na sekretářku nahoře za sklem v kanceláři a když se usmála sledoval ještě chvilku její pomalou chůzi na jehlách v krátké modré sukni. Pak se rychle otočil jako by sám sebe nachytal při činu a šel vybalit nové krabice, které akorát dorazily.
Konec první části.
