271116

Tisíc mil za volantem kamionu ve svý kabině, sám se svejma myšlenkama a pocitama, bez masky, bez falešnejch úsměvů a prázdnejch slov. Sem mezi tisícema lidí, dělí nás jenom pár metrů a trochu plechu..a právě to nám dává anonymitu a soukromí, přestože jedeme po stejnejch silnicích, kola našich strojů kloužou po stejnym asfaltu a z oken máme stejnej výhled na svět, kterej stojí kolem nás, jenom tak se mihne a dává o sobě nachvíli vědět. Vesnice a města, lesy, pole, hory, rybníky a jezera. Každou chvíli krajina vypadá jinak, den střídá noc a paprsky slunce umí vykreslit každou maličkost na tisíc způsobů. Tolik aut a kamionu jede za svym cílem, živí rodinu, přežívá, hledá smysl nebo novej začátek, ujíždí od svýho života nebo se vrací tam, kde jim je nejlíp. Čas utíká hrozně rychle v neustálym pohybu, dokud se někde nevytvoří kolona, dokud tělo nezačne volat po spánku nebo potravě, dokud se stroj nezačně dožadovat paliva. Auto zastaví u pumpy ale ostatní jedou dál, jedno auto za druhym, nikdo na nikoho nečeká..svět je tak velkej, že bude fungovat úplně stejně i bez nás. A čas běží neůprosně dál.

bez kouře

Horká pára z napuštěný vany zamlžila střešní okno koupelny a zlehka poletuje místností jako motýl po zahradě, nadnášená nesmyslnou neviditelnou silou. Je jako prázdná naděje, duše která táhne tělo za sebou. Na zrcadle se objevuje kdysi nakreslený srdce, pára houstne a dech těžkne jako dlouhý šlachovitý nohy atleta na poslední cílový rovince. Čas se zastavil ale jenom v týhle jedný místnosti. Je zima, venku je tma ale ještě neni tak pozdě, aby město spalo. V koupelně dohořívá pár vonných svíček a z telefonu hraje nekonečnej playlist nin. Vana už nějakou dobu přetejká a do obejváku prosakuje zředěná krev. Lidi se začínaj vracet z práce domů, okna svítí, psi se budí a nabíhaj ke dveřím, už běží televize a sporáky. Život střídá prázdno. Nebo alespoň náznak života, kterej jinde zhasnul jako navlhčená sirka. Bez kouře.