bez kouře

Horká pára z napuštěný vany zamlžila střešní okno koupelny a zlehka poletuje místností jako motýl po zahradě, nadnášená nesmyslnou neviditelnou silou. Je jako prázdná naděje, duše která táhne tělo za sebou. Na zrcadle se objevuje kdysi nakreslený srdce, pára houstne a dech těžkne jako dlouhý šlachovitý nohy atleta na poslední cílový rovince. Čas se zastavil ale jenom v týhle jedný místnosti. Je zima, venku je tma ale ještě neni tak pozdě, aby město spalo. V koupelně dohořívá pár vonných svíček a z telefonu hraje nekonečnej playlist nin. Vana už nějakou dobu přetejká a do obejváku prosakuje zředěná krev. Lidi se začínaj vracet z práce domů, okna svítí, psi se budí a nabíhaj ke dveřím, už běží televize a sporáky. Život střídá prázdno. Nebo alespoň náznak života, kterej jinde zhasnul jako navlhčená sirka. Bez kouře.