???

Zase slyšim hlasy ve zdech, vidim stíny kolem sebe a chtěl bych jim utýct ale zároveň je sleduju jako svojí spásu ve světě, kde čas běží tak rychle, že ho častějš vnímáme po minutách a ne jako celek, jako život a smrt...Vidim tváře bez očí, když zavřu ty svoje, plný slz, zoufalství a beznaděje a zároveň se tak krásně lesknou, jako hladina jezera ve svitu měsíce, jako právě naleštěná kapota stříbrný e30. Bojim se samoty a přitom jí vyhledávám, ztrácim kontakt sám se sebou, když se nemůžu sám v klidu hrabat ve svý hlavě jako v koši, kterej nikdy nevynesu. Sleduju věci, který vidim každej den a vždycky z nich mám trochu jinej dojem, měnim se sám sobě před očima ale přitom už vim, jak je všechno děsivě šablonovitý. Vidim ve všem vzorce a přitom si nepamatuju ani diskriminant, kreslim si budoucnost na vnitřní stranu víček a přitom neumim ani správně držet tužku..všechno se děje za oponou, to drama na pódiu už ani žádný drama neni, ta komedie na pódiu už neni legrační, když znáš scénář a scénáristu. Cejtíš, jak pod tebou praská led a padáš do ledový vody, když se probudíš v propocený posteli a netušíš co se děje..a pak ti dojde, že celej život je takovej..

dalsi den

Mrtvá města, pohřbená pod chladnou, dlouhou nocí, se pomalu probouzí zpátky k životu. Probouzí je lidi, uměle, svými budíky a světly, jako pacienty v pokusném křídle nemocnice. Vzpouzí se, ale nakonec se nahodí a jedou na svůj klasický výkon, jako každý den, ať se děje, co se děje. Ve vagonu plném zavřených očí, přeležených vlasů a narychlo namalovaných obličejů proplouváme po starém železe tmou, jako bychom závodili s časem, utíkáme noci a míříme za světlem. Pomalu se začínají ozývat hlasy, jsou opravdové, lidi se budí, vlak staví. Začal další den.