smysly

Tlumený zvuk projíždějících aut ze vzdálené dálnice, občasný štěkot psů, tikot hodin z obýváku a pomalý tlukot srdce. Tělo je slabší a slabší, ruce a nohy jsou čím dál težší ale smysly pracují na maximum. Pod zavřenými víčky se hemží obrazce a nejrůznější barvy, běžné objekty, které máme na očích, se pojí s místy uchovanými v paměti ze snů a seriálů, přičemž spolu tvoří nesmyslná schémata a motivy. Když se víčka nadzvednou, je skrz řasy vidět neustále se vzdalující strop pokoje a otevřené oči vysílají do mozku signál z vjemu dráždivého světla vycházejícího z lampy na ulici, který se mění ve chvilkovou tupou bolest. Víčka se znovu zavírají,  tlukot srdce se zpomaluje ale přitom je stále hlasitější. Skrz zeď se ozývá sousedův pravidelný dech ze spaní a v trubkách ve zdi šumí voda. Nohy se začínají odkrvovat a modrat, obrazce pod víčky mizí a nahrazuje je prázdná tma. Všechno kolem utichlo.

49041

Asi sem ztratil část sebe, nikdy se necejtim jako celej já, nikde se necejtim jako celej já. Možná sem něco zakopal moc hluboko, a teď, když se v sobě hrabu, tak nacházim spoustu zapomenutejch věcí, prach a prázdný vzpomínky, který akorát tlumí světlo, který by ze mě mělo vycházet. Sem jako stín, tělo bez duše, špatně naprogramovanej robot. Nestálost mi umožňuje zpochybnit každej sebemenší krok a v nekonečnym kruhu bloudim v nejistotě a nicotě. Moje tělo uvadá stejně rychle jako moje mysl, stejně rychle, jako kytka bez vody. Vypadám jako ztracenej kluk, feťák z ulice, střet myšlenek kluka ze základky a důchodce z rozvrzanýho gauče.