271216

Utíkám sám od sebe ale je to jako snažit se utýct z místnosti bez východu, narážim do zdí, stejká po nich moje krev a slzy, slzy, který mi zároveň zasychaj na tvářích jako vteřinový lepidlo. Nevim kdo sem byl, kdo sem, ani kdo bych chtěl bejt. Všechno mi přijde tak vzdálený, že to nemůže bejt reálný, nic z toho se nemohlo stát..a přitom mi to buší zevnitř do hlavy. Necejtim to, už nemůžu, nevim co je čas, nevim co je žít, asi sem už chcípnul, ale něco dobíhá na volnoběh, všechno mě rozptyluje, rozptyluju se od svý vlastní osobnosti, co prožívám, co cejtim? Pro co mám dál žít a fungovat, co by mi mohlo udělat radost, proč všude chodim s tim těžkym závažim svejch myšlenek, který mě můžou kdykoliv stáhnout k zemi a nechat mě ležet v kaluži slz a beznaděje. Proč mám pořád vstávat a lhát sám sobě, lžu si ve všem, vim, že nemůžu věřit sám sobě a stejně někdy chci, sem slabej a nachvíli uvěřim, ztrácim se v tom jako v cizim městě plnym lidí, chodim dokola, ani nevim, kam chci jít. Komu jinýmu bych měl věřit než sobě, jenže ani já neznám sám sebe, proč mi chce někdo radit, nechci od nikoho nic. A stejně mi lidi pomáhaj alespoň sestavovat nějakej pomyslnej obraz světa, ve kterym se vyskytuju ale nemuzu rict, ze ziju.