161216

Už běžel minimálně půl hodiny po mokrý silnici, vzduch byl tak svěží a chladnej jako ty lidi v barácích, kolem kterejch probíhal. V botech už měl mokro ale tváře měl výjimečně suchý a červený jako čerstvý jahody z letní zahrady. Svit měsíce se odrážel v kalužích a vítr si hrál s posledníma listama stromů podél cesty. Byly odsud vidět světla z nedalekýho města, ale všude už bylo ticho, kromě uklidňujícího šumu aut z dálnice, která byla zasazená mezi pole jako nekonečná úniková cesta ze světa. Začal zrychlovat, utíkal sám před sebou, zatímco s nim myšlenky házely jako mořský vlny s loďkou o útes. A přitom běžel tak ladně. Tma a samota mu dodávaly energii, kterou nechtěl, myšlenky a pocity byly silnější a v rozporu s fyzickou energií, která se v něm nahromadila v celym těle, kromě hlavy a srdce.