pátek večer

Vrátil se po práci domů a nepřevlečený se zabořil do sedačky v obýváku. Vnímal jenom sebe a své pocity, únavu z celého týdne a částečnou radost a klid s představou dvou volných dnů před sebou. Zároveň ale cítil úzkost a strach ze života, nebyl si vůbec jistý cestou po které se ubíral. Věděl ale, jak těžké by bylo z cesty sejít, nešlo by to, byl by to příliš velký risk, žádné záruky. Jakou záruku měl ale teď? Záruku přežívání týdnů, záruku stereotypního života, který běží tak rychle a neohlíží se na ztráty. Měl sám sebe dost a šel se umýt. Převlékl se do kalhot a hebké béžové mikiny, která zvýrazňovala jeho dlouhé tmavé vlasy. Odešel do města a s koupenou lahví rumu seděl u vody. Byl sám ale nestál o společnost lidí na jiné vlně, neměl sílu na přetvářku a začleňování se do kolektivu. Necítil se sám ale potřeboval být sám sebou a to mohl být jen když byl sám. Sledoval lidi, kterých s časem ubývalo stejně jako denního světla, které ještě před chvílí vykreslovalo okolní budovy na hladinu řeky. Už se mu pomalu zavírala víčka, když si k němu mlčky přisedla mladá dívka s dlouhými kaštanovými vlasy. Když se jí podíval do tváře, viděl uvolněné rysy jejího obličeje, které až teď, vyčerpané z denního napětí a maskování, prozrazovaly skutečné nitro její existence. Jejich vzájemné pohledy říkaly mnohem více než pouhá slova. Podal ji lahev a ona ji pomalu otevřela. Dvěma loky dopila zbytek rumu a koukala upřeně před sebe. Mnohem dál, než její oči dohlédly. Seděli tam celou noc, mlčky spolu mluvili a předávali si své životy jako na dlani. Když se začalo rozednívat, podívala se na něj, vlasy ji padaly do tváře a oči ji chladně svítily. Pohyb jejích rtů znamenal soucit a poděkování a ještě mnohem víc než lze vůbec popsat. Ještě chvíli seděl a pak šel pomalu pěšky domů. Teď si mohl jít lehnout, čistý a bez myšlenek, vnitřně připravený na další týden svého života.