Sleduješ někoho stejně zkoumavym pohledem jako svůj odraz v zrcadle, úhel po úhlu a detail po detailu, něco jako figurku poskládanou z tisíců různejch součástek? Vnímáš ho, jí, je nebo mě jako celek, jako obrys krajiny, jako siluetu z dálky nebo jako směs dílů, který nedávaj větší smysl? Nebo snad vidíš prvně celek a pak jednotlivý díly? Díly a pak celek? Jak často si vybereš jeden díl jako základnu, na který dokážeš dál stavět, jako madlo, kterýho se můžeš chytit, zatímco do tebe zbytek dílů naraží jako vlny na palubě lodi v rozbouřenym oceánu? A kolikrát se v tobě probudila snaha díly měnit, přeskládávat a dávat jim jinej význam?
Žádné komentáře:
Okomentovat